Popis průběhu akce Žiarska chata 2002
Odjezd
na tuto akci byl plánován na pátek, 22 hod. u loděnice. Vzhledem k tomu,
že nás jelo 13, u loděnice jsme se měli sejít 2 auta a 9 lidí, naložit
věci a odjet směrem východním. Další auto jelo samostatně později. Již
v této fázi byl harmonogram hrubě narušen probíhající a poměrně zásadní
opravou auta, které táhlo vlek. Tuto opravu se podařilo dokončit v pátek,
těsně před půlnocí. Do 2 do rána jsme ještě dolaďovali některé
detaily opravy tak, abychom cestu dlouhou 1200 km zvládli. Další překvapení
nám uchystal vlčák, který oproti předpokladu střežil jindy nestřeženou
ulici na Libeňském ostrove, kde máme zaparkovaný vlek, a nepustil nás dál.
Odchytová služby hl.m. Prahy, které tímto děkujeme, bezpečně
zlikvidovala jeho odpor a tak jsme již v 3:30 odjížděli v plném počtu 9
lidí a dvou aut směrem na Slovensko.
Cesta probíhala bez větších komplikací, na
hraničním přechodu jsme již tradičně museli ukázat, že ve vozíku
skutečně převážíme pouze naše věci a na chatu, ke které šlo nakonec
dojet bez větších komplikací, jsme dorazili cca ve 14 hodin v sobotu.
První část výpravy za sebou již měla výstup
do Žiarského sedla a na Plačlivé a ve chvíli, kdy jsme se chystali vyrazit za nimi, jsme
se potkali u chaty. Skupinka 4 lidí se poté pustila po jejich stopách,
vzhledem k špatnému počasí i vzrůstající teplotě jsme však sedla
nedosáhli a sjezdem, který byl pouze průměrný, jsme se vrátili zpět.
První den jsme zakončili návštěvou vytopené společenské místnosti na
chatě. K průběhu večera nemohu podat bližší popis, neb jsem šel spat.
V průběhu dalšího dne se k nám již
definitivně přidal vlčák, který několik dní pobíhal kolem chaty a
nikomu nepatřil. Až do odjezdu z chaty jsme v něm našli neodbytného (v
horských partiích, kde chodil s námi i věrného) společníka.
V neděli bylo krásné počasí, jedna skupina
měla v plánu Smutné sedlo a zpět, druhá výstup na Hrubou kopu a sjezd
jednoho z bočních žlebů a návrat k chatě, odpoledne byl pak plánovaný
sjezd Belý. Celý výstup na Hrubou kopu jsme absolvovali za 2,5 hodiny,
neustále svítilo slunce, na vrcholu Hrubé Kopy foukal vítr, tak 12 - 15
m/s. Sjezd dolů většina skupiny zvolila stejnou cestou jako výstup, spolu
s dalším osamělým skialpinistou jsme sjezd ze sedla mezi Hrubou a Trieťou
kopou žlebu udělali sami. Sníh
byl dost natátý a těžký, většinou ale tvořil souvislou plochu, takže
sjezd byl příjemný. Zbytek skupiny, který sjížděl po svých stopách si
užil tvrdého sněhu (alespoň v horní části). Spodek z Lučné dolinky byl již
jízdou ve starém sněhu a spíše otravou. Odpoledne část vyrazila na
sjezd Belý, voda lehce nad normálem, splutý úsek Kokavský most - Lipt.
Peter byla příjemnou záležitostí. Večer nás opustila část účastníků,
kterým povinnosti určily návrat do Prahy. Zbylo nás 9, večer jsme strávili
při kytaře s další skupinkou skialpinistů. Večer se poměrně protáhl...
Další den, tj. pondělí, byl v plánu výstup
na Veĺký Baranec (2184 m.n.m.). Já jsem provedl výstup žlebovou stěnou,
kterou jsme pak sjížděli, ostatní šli přes Žiarske sedlo a Smrek
klasickou cestou. Prakticky celou cestu jsem nesl lyže na zádech a stoupal
jako po schodech. Sněhu na hřebeni Barance nebylo příliš, asi na 3 místech
jsem šel po trávě. Vrcholu jsem dosáhl téměř po 3 hodinách. Na vrcholu
odpočívali dva alpinisti se sjezdovkami, kteří přišli z opačné doliny.
Chvíli jsme se bavili o vybavení, odkud jsme a kam pojedou. Sjel jsem s nimi
kus Barance protilehlou stěnou, krásný sjezd po holé pláni s průměrným
sklonem, cca 300 m převýšení. Když jsem vystoupal nahoru, ostatní již
odpočívali na vrcholu. Sjezd z Barance byl složitý, na přejezdu z vrcholu
nad žleb, který jsme chtěli sjet jsme chvíli balancovali nad kotlem
Barance, kde se sklon celého úseku, který se dá při příznivých sněhových
podmínkách sjet, pohybuje kolem 40° a v kotli až 50°. Po opatrném přejezdu
hřebene jsme úspěšně netrefili žleb, kterým jsem stoupal, ale sousední.
Jarní žleb jsme si užili ve středně těžkém sněhu s ne příliš velkou
vrstvou měkkého sněhu. Po příchodu na chatu jsme Slintovi, jak jsme psa
nazvali, dali nažrat a ten šel unavený spat. Odpoledne jsme sjeli tentýž
úsek Belý, chvíli jsme diskutovali o možnosti jet úsek horní z Podbanského,
po konzultaci s místním majitelem sportu, který na Belé pořádá rafting
pro zákazníky, jsme od této varianty raději upustili. Řeka protéká v
horním úseku TANAPem a sjíždění na raftu je výslovně zakázáno. Večer
na chatě nebyl tak hlučný jako předchozí.
V úterý jsme vzhledem k počasí, které od rána
slibovalo pouze déšť, nebyli příliš rozhodnuti, co budeme dělat, posléze,
když slunce vylezlo, jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna šla na lyžích
do Smutného sedla, druhá pěšky k blízkým vodopádům v úpatí Baníkova.
Detaily první skupiny neznám, vím jen, že Káča trhla Honzu Š. ve výstupu
do sedla. Celá skupina se poté vrátila na chatu, my jsme s Karlem a Zdenou
po lezecké vložce na skále, kde vodopády tečou, absolvovali krásný ale
dlouhý výstup na Príslop Baníkova, odkud jsme po sousedním hřebeni seběhli
zpět do doliny k chatě. Cestou jsme navštívili pomník těm, kdo v souboji
s horou nevyhráli. Je tam nápis, který říká: Mrtvým na památku, živým
pro výstrahu...
Večer jsme se museli rozloučit s naším
kamarádem, díky obětavosti a vynalézavosti něžné části naší výpravy
jsme v údolí ve vsi našli zvěrolékařku, která po chvíli vyjednávání
našla rodinu, které štěně vlčáka umřelo a tak Slinta získal nový
domov. Pak jsme přejeli do Podtúrně, kde jsme v přilehlém okolí místního
hotelu, jako každé léto na vodě, přespali, udělali si oheň a strávili
hezký večer, spát jsme šli až k ránu. Ráno jsme si sjeli ještě jednou
Belou a odpoledne vyjeli k Praze. Akci jsme zakončili po půlnoci na nábřeží
u loděnice.