Informace o akci
| Přihlášení na akci0 přihlašenýchPřihlašování na akci už skončilo
|
Velká Fatra - popis výletu po hřebeni
Právě jsme se vrátili ze
Skialpo - telemarkového přechodu Velký Fatry. Byli jsme tam čtyři: Dan(já),
a Michal na telemarkách a Honza s Tomášem na skialpech.
Vyrazili jsme ve čtvrtek večer. Já s Michalem jsme jeli
rovnou ze školy a hospody na Smíchovské nádraží zabrat dvě kupé v
Cassovii. Na Hlaváku přiskočili Honza s Tomášem. Jelikož jsem měl v sobě
již šest piv, tak jsem si dal jednoho panáka borovičky a šel spát. Do kupé
pořád někdo chodil - štiplístek chtěl lístek, celník zase pas a tak
dokola - fakt netuším proč - vždyť jsme jeli jen na Slovensko! Do Ružomberoku
jsme dorazili v 7 hodin a udělali startovní foto před nádražím.
Na pěší zóně jsme přivázali lyže na batohy a vyrazili
po modrý značce pryč z města zavánějícího charakteristickým puchem papíren
a celulózek. Cesta vedla nejprve kolem gymnázia, ale bohužel jsme přišli až
po osmé a v Ružomberoku jsou asi gymnazistky pečlivé a dochvilné, jelikož
jsme žádnou nepotkali. Dále jsme začali stoupat křížovou cestou. Příznačné
- chvíli jsem si připadal jako Ježíš nesoucí si svůj kříž (nacpaný bágl
a lyže). Vyšplhali jsme pod Malino Brdo, ale po sněhu stále ještě ani památky,
přestože tráva podél potůčku byla namrzlá a ve stínu to pod nohama pěkně
křupalo . No tak dál pěšky. Už jsme začali přemýšlet o tom, jaká to
bude otrava nosit ty klacky celý čtyři dny na zádech. A za zatáčkou
najednou ve stínu sníh. Hurá. Převlíkání, obouvání, svačinka, nalepování
pásů, nastavování délky hůlek a první foto na sněhu. Jenže značka
najednou z údolí utekla na vrstevnici východního svahu a sníh jako by tam
nikdy ani nebyl! Takže lyže zase na batohy a v botách klap klap za sněhem.
Za Vtáčníkem ale naštěstí zase začal sníh.
Zde jsme se za 140 Sk na osobu a noc ubytovali v pokoji krásně
vytopeném s záchodem a sprchou (teplou). Po umytí, převlečení a jídle
jsme se vydali hledat nějakou krčmu. V bufetu, do kterého nás poslala paní
recepční, měli otevřeno jen do 16:30, tak jsme šli na recepci, kde si kluci
dali kafe z automatu. Michal tu zjistil, že automat na kafe je nevýherní
automat a to že vhodil peníze dovnitř, nemusí vždy znamenat, že dostane
zvolený nápoj. Na recepci jsme se dozvěděli, v kolik a kde otvírá Koliba. S
otvíracím časem v sedm hodin jsme tam byli první a jediní hosté. Seděli
jsme s panem krčmárem a povídali si, pili pivo a borovičku. Po hodině si přisedl
ještě jeden místní a pak i jeho slečna. Dovolili jsme se krčmára, jestli
si můžeme přinést vlastní šampus a oslavit moje narozeniny, protože už
se mi ta flaška nechtěla další den vláčet po horách. Láhev Chardonee
jsme pokořili a šli si lehnout. Ještě před spaním jsem dostal od Honzy flašku
třešňovky, kterou jsem jen já ochutnal a druhý den zcela úspěšně (já vůl
blbej) ztratil. Ráno jsme se nasnídali, udělali čajík do termosek a
vyrazili dál po hřebeni. Při sjezdu z Rakytova jsem si nějak namočil pásy,
který pak namrzly a vůbec nelepily, takže jsem na Ploskou šlapal po svých s
lyžemi na batohu. Povedený narozeniny! Na vrcholu Ploský foukalo jak na horách,
tak jsme se tam dlouho nezdržovali a sjeli pod Chatu pod Borišovom. Byla to
jedna velká ledovka s ostrůvky trávy. Do kopce k chatě jsme skoro vyběhli,
poněvadž jsme se těšili na Markétku, kterou nám vybásnil krčmárův
kamarád na Smrekovici.
Na Chatě Pod Borišovom jsme byli opět jediní ubytovaní
hosté. Ale přišli tam čtyři chlapi, Moraváci, jeden na skialpech (ve
skeletech), ostatní pěšky. Tak jsme si s nimi pěkně popovídali. Pak jsme
zjistili, že ten na těch skialpech je 75-letý pan doktor a ostatní taky
docela dobrodruzi. Když odešli, hráli jsme karty při petrolejce, jedli špek
a pili borovičku s koreňom, čajík, grog a pivo. Večer pěkně foukalo a sněžilo.
Ráno už nesněžilo, ale bylo pět pod nulou a foukal studený vítr. Vyšplhali
jsme znovu na Ploskou, tentokrát jsme se na vrcholu vyfotili a sjeli po hřebínku
dál směrem na Suchý. Já s Honzou jsme jeli po trávě - naštěstí žádný
šutr - Tomáš si dal sjezd žlebem a do sedla došel na pásech po letní cestě
a Michal to objel čert ví kudy. Došli jsme k salaši, kde jsme vyložili (já,
Michal a Tomáš) těžký (skoro všechny ) věci, protože jsme se tam chtěli
spát.



Nikde ani obláček, sluníčko svítilo, sníh jiskřil a křupal pod lyžemi. Jenomže já trouba si někde večer zahrabal své sqwěllé protisluncové brýle a mžoural celý den. Vyběhli jsme na Suchý, nechali tam batoh a sjeli Suchý. Pokus o skok převěje: já pád, Michal OK, Tomáš pád. Já a Tomáš druhý pokus - já opět pád Tomáš OK. Pak už mě nebavilo dělat šaška a šli jsme zase nahoru k batohům. Udělali jsme ještě dva nádherný sjezdy a vymysleli, že z hřebene nesjedeme do Turecké, jako Honza, ale že to zkusíme do Vyšných Revúc žlebem Križnej. Sjeli jsme hodně hluboko do údolí a udělali posledních pár fotek lavin. Dále cesta vedla podél potoka, kterou často křižovala. Když se interval souvislé sněhové pokrývky - tudíž i efektivní jízdy - začal zkracovat a naopak frekvence sundavání a nandavání lyží zhušťovat, rozhodli jsme se přezout, umýt a převléct. Tomáš si ještě nechtěl zouvat přeskáče, ale pak podlehl většině a taky se přezul. Došli jsme akorát za zatáčku a začali jsme se brodit v teniskách asi kilometr měkkým sněhem.
Ve Vyšných Revúcích jsme si v krčmě dali Martiner a
brambůrky a počkali na autobus do Ružomberoka. Koupili jsme si lístky a
kluci šli do bufetu a já do Rudei pro borovičku domů a do vlaku. V nádražním
bufetu ale v sedm zavírali, tak jsme se přesunuli za řeku do restaurace Růže.
Dali jsme si jídlo a pivo. Jídlo bylo dobrý, ale pivo pěkně hnusný. Byl to
Topvar. Michal tu značku bránil a tvrdil, že je jen špatně natočený. Tak
jsme si nechali přinést lahvový a nebylo to lepší. Chuť jsme si spravili až
na nádraží - já zeleným lízátkem a kluci pohledem do dekoltu obsluhující
slečny v okénku rychlého občerstvení a hlavně pivem, který tam koupili,
abychom na trati netrpěli žízní. Zabrali jsme si kupé, zhodnotili celou
akci a přemýšleli, kam za rok. Uvidíme.
Zapsal Dan.